Adršpach, Klodzko 30.1. - 2.2.

Téměř jarní počasí, předpověď nevypadá špatně, tři dny volna před námi...takže co jiného než vyvětrat bydlík. Teď jen zůstavala věčná otázka...Kam ? Štěpán položil zásadní dotaz..a co takhle zimní Adršpach a něco navíc ? No, koneckonců proč ne, přes sezonu je zde většinou lidí jak na Karlově mostě, tak snad v zimě se jim tolik nebude chtít, a jako bonus sníh což má své kouzlo. Takže rozhodnuto. No, a když už pojedeme tam i zpět přes Polsko, co takhle zase poznat kousek Dolního Slezska neboli Sudety, konkrétně Kladskou kotlinu. Zajímavostí je v této části hodně, jen si vybrat . Pro nás tedy volba – nějaké starobylé městečko, zámek a příroda , daly dohromady Bystrzyci Kladzkou, Miedzylesie a Miedzygorze.

Je čtvrtek večer a po splnění všech povinností, vyrážíme okolo 22 hodiny směr Prudnik, Nysa, Náchod a Adršpach. Přes Polsko jsou opraveny cesty a také funkční obchvaty měst Nysa, Klodzko, takže cesta ubíhá rychle. Za Klodzkem se střídáme v řízení a po průjezdu Náchodem míříme směrem na Adršpach. V kterési obci odbočujeme nějak divně ( nechal jsem se ukolébat navigací ) a začínáme stoupat, otočit se není kde, takže stále vzhůru. Přidává se zamrzlá cesta a na jedné křižovatce, kde jsem musel zastavit, tak jsem se už nerozjel...kola vesele prokluzovala a veškeré asistenty včetně zámku čtyřkolky mi byly..vy víte k čemu...Takže co teď ? Vytáhnout lopatku a z břehu odkopat hlínu, nasypat ji pod přední kola a na cestě vytvořit cestičku, abychom se rozjeli. Se Štěpou makáme a až máme asi 1,5 dlouhý posyp, pokládáme ještě pod zadní kola pásek koberce, který s sebou vozíme jako podložky pro případ, že bude potřeba lehnout pod auto nebo karavan. Na vrchol cesty to je zhruba 100 metrů a je tam malé parkoviště. Domlouváme se, že pokud se rozjedu, tak tam na syna počkám. Zařazuji, syn odbržďuje přívěs a polehoučku se rozjíždím. Na první dobrou se rozjíždíme a pomalu se suneme nahoru. Na miniparkovišti je rovný plac  a za ním již cesta klesá. Čekám na Štěpána balíme koberce, lopatku,...je něco málo po 1 hodině. Zbývá nám asi 25 km do Adšpachu. Led mizí a tak cesta zase ubíhá. Něco okolo 1.45 dorážíme na parkoviště v Ádru, bereme si parkovací lístek, ustavujeme karavan, necháme proběhnout psy, dáme si malého tajtrlíka ( Jägermaistera ) a jdeme do hajan. Nebe je plné hvězd, což vypadá nadějně.

Pátek

Ráno vstáváme do sluníčka a po pozdní snídani jdeme k hlavní bráně. Parkoviště se pomalu zaplňuje, většinou polskými turisty. Ale není to žádná hrůza. Napočítali jsme asi 40 aut. To nám dává naději, že ve skalách budeme skoro sami.

Pískovna je celá zamrzlá. Chodníky mezi skalami jsou posypány případně odmrzlé. Trochu horší je to na schodech a žebřících, kterých je hlavně v druhé části u Milenců a Starosty poměrně hodně. Ale protože je tady skoro prázdno, tak je i dost času na jejich opatrné překonání ( Jarka je po nedávné zlomenině kotníku opatrná).

Procházíme notoricky známými místy, která v zimě mají úplně jinou atmosféru. První část okruhu končí u Malého vodopádu a pak za chvíli jsme u jeho většího brášky – Velkého vodopádu, který je z části zamrzlý. Po chvíli na fotografování ( chápu, že když vezmu do ruky fotoaparát, tak pro mne přestává čas dávat smysl, ale co už ), pokračujeme dále  - vlastně se již vracíme okolo Milenců, Starosty a Starostové, zpět na rozcestí u Homole cukru. Po chvíli jsme již zpět u východu. Prožili jsme ve skalách 4 hodinky nádherných pohledů, které v zimě mají úplně jiný nádech – skály jsou jak pocukrované, některé měly sněhové čepice. Na mnoho místech byly ledové rampouchy… prostě zimní paráda. Navíc podrženo tím, že jsme na turisty téměř nenarazili.

Po příchodu ke karavanu si dáváme odpolední kávičku – bylo potřeba otestovat narozeninový dárek nový klasický kávovar ( není nad vůni malého espresa z čerstvé kávy, že ? ). Zbývala malé otázka – co s načatým večerem. Co takhle nějaká malá hospůdka ? Díky technickým vymoženostem zjišťujeme, že nedaleko je otevřena hospůdka Hostinec u Tošováka, a tak  je o programu rozhodnuto – jdeme na jedno. Psi necháváme v karavanu jako zabezpečovací zařízení. Hospůdka nás přivítala ohněm v krbu, fajn prostředím, milou obsluhou a příjemnými cenami. Jarka se těšila na klasiku českých hospod – smažák s hranolkama a my jsme se Štěpkou testovali grilované koleno. Obojí super ! Ve spojení s  Plzeňským a Poličskou 11 jsme zhodnotili dnešek jako veskrze pozitivní. Pak už jen cesta ke karavanu, procházka s pejsky a několik her Domina před spaním. Opět obloha plná hvězd, takže i zítra by mohlo být pěkně.

Sobota

Ráno se opět probouzíme do prosluněného dne. Na parkoviště začínají najíždět další auta a autobusy a vypadá to, že ve skalách bude rušnějí. My však máme dnes jiný plán. Jarka jde dopoledne navštívit místní zámek a pánská část se věnuje jiným zábavám -  je potřeby vytřídit fotografie, stáhnout z kamery video, připravit oběd,...věnujeme se tak naší psí smečce.

Odpoledne pak vyjíždíme směrem do Bystřice Klodzke, kde si chceme prohlédnout toto středověké městečko. Cesta ubíhá v pohodě, vykládáme, plánujeme a nějak nedáváme pozor na značení směru. Štěpka najednou vidí odbočku na B.K. a Miedzylesie, tak odbočuje….cesta začíná mírně stoupat a stoupá stále více. Je však velice kvalitní a tak nás to nechává klidnými. Auta v protisměru tento klid ještě umocňují. A najednou se ocitáme ve výšce cca 900 m.n.m. v místním Aspenu – Zielenieci. Středisko je opravdu rozlehlé – hromady různých sjezdovek, parkoviště skoro plná. Bohužel, vzhledem k počasí , je sněhu poskrovnu. V celém středisku probíhá mohutná výstavba nových apartmánových domů a parkovacích ploch. Zaregistrovali jsme i několik obytek a karavanů. Shodujeme se na tom, že lyžování zde musí být super, pokud je dostatek sněhu a nejlépe přes týden. Vzhledem k tomu, že jedeme trochu jinou cestou, než jsme plánovali, tak měníme plány s tím, že dnes dojedeme do Miedzylesie, kde si prohlédneme zámek a městečko a B.K. navštívíme cestou zpět. Vše najednou změnil Štěpka, když na jedné z křižovatek odbočuje směrem na B.K. A tak sjíždíme horskou silničkou s pěknými výhledy ( a plnou serpentýn ) nejdříve do Stare Bystrzyce a pak do B.K. Parkujeme na malém parkovišti u nádraží a vyrážíme okolo Wieze rytiarskej na prohlídku městečka. Ve městě je několik zajímavých památek – staré domy, kostely, opevnění, bašty. Zajímavostí je Wodna brana a vedle stojící budova Wojtostva ( fojtství ).  Městečko je situované na kopci a jeho počátky sahají do středověku. Tento ráz si zachovalo do dnešních dní a jeho historie je spjatá s naší zemí. Chvílemi jsme si připadali jako v obdobných italských městečcích. Sešli jsme až na druhou stranu za řekou, odkud se otevírá pohled na celou historickou část a ještě více vynikne zástavba na jednotlivých terasách. Začalo se pomalu stmívat, tak se podél hradeb vydáváme zpět ke karavanu. Ještě pár večerních snímků a pak odjíždíme směrem do Miedzylesie. Mám zde vytipované tři místa na přenocování. První hned zavrhujeme a na druhém se nám zalíbilo. Parkujeme karavan a dáváme si malou kávičku. Večer jdeme s Jarkou na procházku k zámku a tak vůbec kouknout po městečku. Jako první se zastavujeme u kostela Božího těla. Přicházíme však v dobu, kdy paní kostelnice již celý areál uzamyká. Nicméně se s ní dáváme do řeči a dozvídáme se kdy bude kostel zítra otevřený, dostáváme pozvání na slavnostní mši  spojenou se svátkem Hromnic. Děkujeme a jdeme se podívat na náměstí . Je sobotní večer a všude je úplně prázdno. Díval jsem se po nějaké kavárničce nebo hospůdce, avšak zcela marně. Dávám se do řeči s jedním mladíkem, který mluví velice pěknou češtinou. Dozvídám se, že pracuje jako zástupce jedné české developerské firmy pro Polsko, takže česky musí umět. Druhá informace již tak zajímavá není –v blízkém okolí je pouze jedna hospůdka, a to na zámku. Protože se chceme zajít zeptat na zítřejší vstup, tak tam stejně musíme zajít. Restaurace je velice citlivě a vkusně zrekonstruovaná. Dozvídáme se potřebné informace o čase prohlídky a sedáme si ke stolu, že si objednáme pivko. Bohužel ani po 15 minutách se nám číšník nevěnuje ( bylo zde asi 10 lidí ), tak se rozhodnu jít objednat přímo k pultu. Mladík dělá, že nerozumí, ale nabízí možnost komunikace v angličtině. No fajn, svojí angličtinou s slezským dialektem, objednávám místní specialitu – vařené pivo ( 5 Zl ), které vyrábí  z piva Lobkowitz a hrdě si odcházím ke stolu. Uplynulo 30 minut a … nic. Jdu tedy opět k výčepu a zjišťuji, kde je problém. Dozvídám se,  že mají hodně objednávek, takže nestíhá vše obsloužit. Vzhledem k tomu, že roznesl jednu pizzu, dvě točený piva, dvě kávy a jednu colu, tak ho plně chápu. Pokyvuji a hlavou a mezi řečí mu sděluji, že pokud nebudeme obslouženi do 5 minut, odcházíme a zítra paní vedoucí, která je zároveň průvodkyní popíši ochotu personálu.  Věřte nebo ne, do 5 minut máme na stole pivo. Pěkně natočené a úplně horké. Ano, čtete správně – úplně horké. Chuť a vůně zajímavá a teplota , jako horký čaj. Pomalu jej tedy pocucáváme a plánujeme zítřek. Venku se mezitím rozpršelo, a najednou nám volá syn, že pro nás přijede, ať zbytečně nezmokneme. Večer Jarka se synem hrají karty a já vyřizuji poštu a pár pracovních věcí. Venku stále prší…

Neděle

Probouzím se celkem brzy a na střechu stále bubnuje déšť.  Asi za hodinku ustává a tak budím pomalu ostatní. Rychle se nasnídáme a odjíždíme kousek za město, kde má být v kopcích smírčí kříž, který je zvláštní svou velikostí – 164 cm celkem, nad zemí asi 130 cm. V této části je to vzácnost, protože hodně těchto křížů bylo zničeno při těžbě a přibližování dřeva. Máme jeho souřadnice, tak by neměl být problémem jej najít. Asi 3 km od městečka zastavujeme a začínáme hledat. Víme, že by měl být asi 30-40 metrů od silnice. Chodíme a hledáme, ale bez výsledku. Nakonec jej objevuji schovaného mezi stromky lesní školky, která je však oplocená. Nedá se nic dělat, nasedáme a vracíme se zpět do městečka- Procházím se po náměstí a hledáme historické budovy. Náměstí je zrekonstruováno, ale někde bohužel značně necitelně. I tak však vidíme některé měšťanské domy, budovu Súkiennice, kde bydlel významný rod Ludwigů, Tkalcovské domky (  z původních 7 zůstaly pouze 2 ). Procházíme kolem Mariánského sloupu a vracíme se ke kostelu Božího těla, kde právě končí slavnostní mše. Jdeme si prohlédnout jeho interiér, kde je několik zajímavostí. Z nichž nejvýznamnější je kazatelna v podobě trupu lodi. Jedná se o dřevěný základ s polychromovou malbou. Vedle vstupních dveří je pak vzácný malý obraz Černé Madony. Setkáváme se se včerejší známou paní kostelnicí. Poměrně pospícháme, protože ve 12 hodin máme domluvenou prohlídku zámku. Přicházíme ke vstupu do recepce..a zavřeno. Nicméně postranní dveře do kuchyně jsou pootevřeny a tak zkouším štěstí zde. Po chvíli přichází paní průvodkyně a bere nás na prohlídku zámku. Začínáme v části, kde byla započata rekonstrukce, ale momentálně po změně majitelů byla pozastavena. V této části jsou již vystavěny příčky nových pokojů – plánovaný byl hotel. Mohli jsme vidět původní zdivo, sgrafiti, některé sály, které již byly zrekonstruovány a místnosti, kde se zachovala původní kamna. Budovou jsme se dostali až na ochoz Černé věže, odkud je výhled na celé okolí, včetně Králického Sněžníku, vrcholu Trojmoří ( je zde rozvodí tří moří ),...Paní průvodkyně nám podala podrobný popis včetně informací z nedávné historie, kdy třeba povodeň v roce 1997 zaplavila celé náměstí...Pak už nás čekal sestup do zrekonstruované části. Nejvýznamnější je asi budova bývalých stáji, kde je dnes zámecká restaurace. Stáj byla určena pro 32 koní. Zůstaly zde zachovány původní kamenné žlaby na obilí a držáky na seno. Prohlídka trvala něco málo přes hodinu. Cena je 16 Zl na osobu.

Vracíme se ke karavanu, chystáme oběd, balíme o odjíždíme směrem na Miedzygorze. Začínají se stahovat mračna, takže uvidíme, jak to dopadne. Městečko je vzdáleno asi 17 km a asi za půl hodinky parkujeme na parkovišti u hřbitova. ( původně jsme chtěli zde přespat ). Vyrážíme na prohlídku, kterou začínáme o vodopádu na říčce Wielke, vodopád je se svými 22 metry je druhým největším v Sudetech. Jeho původní výška byla ještě o 5 metrů vyšší, ale povodeň část rozbila. Celé okolí je upravené chodníčky a schody, s několika vyhlídkami do kaňonu říčky a na vodopád. Nad vodopádem je pak železný most ze kterého se nabízí pohled do hlubin rokle. Chodníky Vás přivedou na začátek malebné obce, kterou zde nechala vystavět……, která pozvala horaly ze Štýrska. Ti zde vybudovali první dřevěné domy s architekturou ze své vlasti. Vesnička tak dnes připomíná horské středisko někde v Rakousku nebo Švýcarsku. Bohužel jeho sláva již pominula a to se odrazilo i na starších budovách. Dnes slouží jako malé rekreační středisko s možností turistiky v okolí, včetně K. Sněžníku, a v zimě je v okolí možnost výletů na běžkách doplněné lyžováním na jedné sjezdovce. Za zmínku stojí i dřevěný kostel sv. Jakuba a původní budova Zájezdního hostince. Asi za hodinku a půl se vracíme zpět ke karavanu. Začíná poměrně hustě pršet. Dáváme si ještě kávičku a odjíždíme směrem na Klodzko, Nysu, Prudnik a domů.

Cestou hodnotíme celý výlet jako podařený a okořeněný několika zážitky, které jsme ne zcela plánovali.

Domů přijíždíme okolo 18 hodiny a nastává již rutinní záležitost – vybalení a krátký úklid karavanu. Večer ještě prohlédneme fotky a video a tím uděláme pomyslnou tečku za dalším povedeným výletem, kdy jsme si užili krásnou procházku ve skalním městě, seznámili se s historickými městečky u polských sousedů a výlet zakončili návštěvou pěkné horské vesničky v alpském stylu.

Spali jsme na parkovištích a najeli asi 465 km.