Slovensko - jeden z geografických středů Evropy
Tento výlet jsme si naplánovali někdy na jaře tohoto roku, s tím, že bychom se rádi podívali do hornických měst Kremnice a Banské Štiavnice, centra SNP Zvolena a zároveň i do nedalekých Bojnic. V mysli jsem si pohrával ještě s návštěvou hory Sitno, která pro Slováky znamená něco jako pro Čechy Blaník. Navíc je pod ním jeden z tajchů – Počúvadlo, které jsem znal ještě z výletů s rodiči ( kdysi tam byl fungující kemp ). Plánování cesty začalo vyhledáváním vhodných kempů nebo míst přenocování. Jedno se nabídlo hned - Počúvadlo, s dalšími byl malý problém. Ne, že by neexistovaly, ale na podzim již měly většinou zavřeno. Nakonec nám pomohla náhoda…v Bojnicích je nově vznikající kemp nedaleko zámku, a další základnou bude Zvolen - kemp Neresnica. Jak jsme byli rádi, že existuje internet – většinu informací okolo ubytování jsme si potvrdili právě pomocí mailu, a místa vygooglili i s pohledy. Jednou z navštívených míst měl být i geografický střed Evropy, který se nachází nedaleko Kremnických Baní.
Nakonec byl zvolen i termín – konec října, kdy by měly být podzimně zbarvené lesy. Odjezd byl naplánován na pátek 25.10. večer.
Musím ještě zmínit, že v rámci příprav se mi podařilo nainstalovat na karavan solární panel, včetně regulátoru a měniče 12 / 230 V. Společně s tím došlo i k dalším úpravám v elektroinstalaci. Takže se jednalo o malou premiéru- kdy jsme počítali s možností nocování mimo kemp.
Skutečný odjezd nastal okolo 05.00 hod sobotního rána a cesta vedla přes Ostravu, Žilinu, Martin a do Kremnických Baní. Až do Martina cestu známe velice dobře, takže s malou zastávkou na kávu v Žilině u TESCA, jsme ji absolvovali v pohodě. Protože osádka spala, tak mi společnost dělal Leonard Cohen a Nightwish. Zážitek začal po výjezdu z Martina směrem na Turčianské Teplice. Očekával jsem pěknou cestu, která se honosí označením R3, ale jak jsem se hluboce mýlil. Co pěkného nám nabízela okolní krajina, o to horší byl asfalt – díra stíhala díru, rychlost klesala mnohdy na 30 km/ hod. Jak jsem byl rád, že tudy jedu za světla a nikoli v noci, jak jsem původně zamýšlel. Nicméně za hodinu naše utrpení skončilo a my se ocitli před kostelem sv. Jana Křtitele nad Kremnickými Baněmi, kde se nachází jeden z geografických středů Evropy. Nikdo neví proč zde byl kostel vystavěn, ale pověsti říkají, že jej postavili lidé z okolních vesnic právě tady, aby do všech vesniček bylo stejně daleko a na místě, kde viděli dítě u hořícího keře. V sousedství kostela je obelisk z tatranské žuly, který symbolizuje zeměpisný střed Evropy. Jestli je to pravda musí zodpovědět jiní vzdělaní lidé, ale podobné místo je deklarováno i v Litvě ( asi tedy bude otázkou k jaké ploše Evropy je vztažen ). Každopádně tady chtěli Slováci postavit velkolepý areál po vyhlášení samostatné republiky v roce 1993. Bohužel zůstalo jen u snahy a vybudování náznaku amfiteátru, který se již rozpadá. Nedaleko kostela je památník v místě, kde havarovalo v době SNP letadlo se slovenským pilotem. K pomníčku vede cesta okolo pramene říčky, který je nazván Evropou.
Kostelem nás provedl mladý mnich – kapucín – z nedalekého kláštera, který byl otevřený v roce 1992 a dnes v něm žije 7 řeholníků. Nakonec jsme s ním navštívili i moderní klášterní kapli. Pak se již přesouváme do Kremnice. Popisovat jednotlivé zajímavosti by bylo asi zbytečným suplováním průvodců. Městečko nás však velice mile překvapilo svou čistotou a upravenou starou částí – hradním městem, včetně opevněného hradu. Na chvíli se nám stal průvodcem místní učitel a majitel galerie, který nás upozornil na uličku dlouhých nosů, kde jsou ve zdi zobrazeny tváře s nosy slovenských komiků a humoristů. Podoby tváří dělají výhradně místní umělci - za všechny zobrazené – Julius Satinský a herec Radošinského naivného divadla. Za zmínku stojí i velice příjemný výklad průvodkyně na hradě, včetně novodobých aktivit na dobývání zlata.
Strávili jsme příjemné chvíle a pak se vydáváme do místa dnešního noclehu – Bojnic. Cesta není až tak zajímavá, ale za zmínku stojí průjezdy Handlovou a Prievidzou. Když jsme jeli hlavní třídou Handlové, tak jsme-li pocit, že jsme se ocitli v Havířově nebo Ostravě – Porubě. Vysvětlení se nabídlo celkem jednoduché – tato města a jejich části nabídly téměř stejnou výstavbu – architekturu - která je pro ně typická, mají společnou hornickou historii a s tím i vše související. Nechceme hodnotit dobu vzniku ani kvalitu – prostě to tak bylo, a plány na výstavbu se používaly identické. Při výjezdu z Prievidze na chvíli zastavujeme a hledáme na mapě místo, kde budeme nocovat. Zadané souřadnice nás zavedly před zamčenou bránu místního fotbalového hřiště v Bojnicích. Voláme tedy panu majiteli, jak jsme byli dohodnutí, a ten za chvíli přijíždí a bránu otevírá. Za chvíli přijde i správce. Stavíme karavan a jsme zde jediní. Kemp je opravdu na starém fotbalovém hřišti, jsou zde vybudovány nové přípojky a ve výstavbě je sociální zařízení. Plocha travnatá a rovná. Navíc máme nádherný výhled na bojnický zámek. Dostali jsme vlastní klíč od areálu, chvíli povykládali – něco malého vypili na přivítanou ( domácí slivovička je v lednici pořád ). Něco malého jsme slupli jako pozdní oběd a vyhřívali se na odpoledním slunci. K večeru jsme se vydali k zámku ( je to asi 20 minut chůze ). Zapadající slunce nám nabídlo krásnou hru barev na jeho zdech. Pomalu jsme jej obešli a přes lázně jsme se vrátili do městečka, kde je vybudována pěkná pěší zóna s mnoha hospůdkami a kavárnami. V jedné z nich jsme si vychutnali kávu a koukali na osvětlený zámek. Podařilo se nám přes Skype spojit s dětmi, které zůstaly tentokrát doma. Okolo desáté večer jsme se vrátili do karavanu a za chvíli jsme usnuli.
Další den byl ve znamení návštěvy zámku – holt je potřeba se kulturně vzdělávat. Nutno podotknout, že návštěva opravdu stála za to a mimo jiné jsme se dozvěděli, že jeden z novodobých majitelů byl i pan Baťa, který v nedalekém Partizánském měl obuvnické továrny. Odpoledne jsme byli u karavanu a čekali na majitele, který jel do Martina pro kamerunské kozy. Mezitím jsme upravovali fotky, hráli si s Berrou, povídali se správcem a užívali si slunečného odpoledne. Po příjezdu majitele jsme provedli křest dvou koz a pak odešli na večeři do městečka. Když jsme na Slovensku, tak co jiného než halušky a Zlatého Bažanta – obojí výborné, jak jinak. Večer jsme ještě prošli Bojnice , v karavanu jsme si pak otevřeli červený Moravský Cabernet a chvíli koukali na DVD.
Ráno jsme zabalili a vyrazili směrem do Zvolena, kemp Neresnica. Příjezd byl komplikovaný výstavbou nové silnice přímo okolo kempu, kdy zároveň budovali i hlukové bariéry , takže v kempu nebude slyšet hluk projíždějících aut. Hlásíme se na recepci. Můžeme si vybrat místo kde chceme, s tím, že sociální zařízení můžeme využívat v jedné z chatek, protože venkovní sociálky jsou již zazimované. Rychle ustavujeme karavan a odjíždíme do Banské Štiavnice. Správce nám doporučil cestu přes Krupinu a pak přejezdem do Svätého Antona a Štiavnice. O co delší cesta, o to pěknější. Projíždíme lesy a vesničkami slovenského venkova. Část cesty vidíme Sitno a obdivujeme se zbarveným lesům. Zanedlouho parkujeme nedaleko Lesnické akademie ve Štiavnici na malém soukromém parkovišti, jindy placeném, dnes však opuštěném. Scházíme na kamerhovskou cestu a míříme na náměstí sv. Trojice, kde je informačné centrum. Nezbytná razítka a získání informací. Mezitím čekám na Jarku a chvíli si krátím návštěvou štoly Michal, která má vstup přímo ze dvora- je asi 75 metrů dlouhá. Takových štol je v celém městě několik a dá se do nich dostat přímo ze sklepů některých domů. Celé městečko je rozložené v kopci a v okolních svazích. Procházíme kolem historických budov a měšťanských domů až ke starému hradu – bohužel je pondělí a je tedy zavřeno. Kastelán nás nechá alespoň nakouknout, ale jen na nádvoří. Pak scházíme dolů na Radniční náměstí a zase nahoru ke Klepačce a Novému zámku . Po Novozámeckých schodech přicházíme k synagoze a městskému pivovaru. Výstavní Starou růžovou ulicí přicházíme zpět k autu a přesouváme se pod kopec Kalvárie. Rádi bychom si prošli křížovou cestu, která je umístěna do svahu kopce tvořícího dominantu Štiavnice. Posupně stoupáme okolo kapliček jednotlivých zastavení až k hornímu kostelu s Kalvárií. Některé z kapliček jsou již opraveny a mají svého patrona – např. M. Vašáryovou, bohužel jich je poskrovnu. Od Kalvárie je nádherný rozhled na město a jeho okolí. Nutno podotknout, že za horním kostelem se nachází symbolický Boží hrob, který byl v době naší návštěvy uzavřený mříží a sloužil jako skladiště stavebního materiálu – bylo nám z toho nějak smutně….
Ze Štiavnice jsme odjížděli se smíšenými pocity. Z jednotlivých domů – přesněji z jejich fasád a výstavby – bylo možno vnímat, že kdysi se jednalo o město velice bohaté, se svou hornickou historií, která přechází až do dnešních dní. Město je zapsáno na seznamu UNESCO, ale ve srovnání s nedalekou Kremnicí, na nás působilo smutně, neupraveně a špinavě. Některé budovy jsou opraveny, ale bohužel jsou v menšině – zatím.
Po cestě přes Banskou Belou jsme se obdivovali dalším malým hornickým městečkům a opět krásnému okolí. V kempu se stavili na večeři v Kolibě – měli výbornou specialitu - pečené hovězí dršťky. V karavanu jsme si otevřeli výborné bílé víno – Veltlínské zelené, vykládali si dnešní postřehy, Jarka si dopisovala cestovní deník za poslední dny a chystali se pomalu zalehnout.
Dnes večer si odbylo svou premiéru i solární nabíjení – a na jedničku.
Poslední den nás čekal Zvolen. Měli jsme v plánu navštívit centrum a maketu pancéřového vlaku. Musíme podotknout, že náměstí je pěkně upravené. Měšťanské domy žijí svůj současný život , jiný než v době L.Štúra a SNP. Na obojí zde však existuje několik odkazů. Narážíme i na zbytky městského opevnění a pak přicházíme do Višňového sadu, kde je umístěna maketa pancéřového vlaku z doby SNP. Jedná se však o maketu, která si zahrála ve filmu o SNP. Tyto vlaky byly postaveny tři a operovaly v centru SNP. Okolo oběda se vracíme zpět ke karavanu, balíme a chystáme se na cestu domů. Odmítám jet po cestě, kterou jsme přijeli – když je kratší, ale tankodrom podruhé absolvovat nemusíme. Začíná pomalu pršet a tak rychle vyrážíme směrem na Banskou Bystrici a přes Donovaly na Ružomberok, Martin, Čadcu a domů. Volba se ukázala jako správná – cesta se sice vine do sedla Donovaly, ale je relativně nová a pěkná. V Ružomberku dotankujeme a pak už známou cestou domů.
Vzhledem k počasí, které předpovídalo déšť jsme vypustili Sitno a Počůvadlo, ale máme tak o důvod víc, se do této části Slovenska vrátit. Jistě zde stojí za návštěvu více míst a jsou zde i termály, které jsme tentokrát vynechali ( Kováčová, Turčianské Teplice, Sklenné Teplice ).
Celý výlet nám přinesl možnost poznat krásnou krajinu Štiavnických a Kremnických vrchů, vnímat hornickou historii tohoto, kdysi bohatého kraje, podívat se na nádherný zámek v Bojnici, srovnat dvě města s podobnou historií a poznat nové zajímavé lidi. Odjížděli jsme s pocitem, že máme důvod se sem někdy vrátit.
Některé souřadnice :
Zeměpisný střed Evropy : +48° 44' 36.95" N, +18° 54' 53.76" E ( zde by se dalo i přenocovat )
Parkoviště Kremnica : +48° 42' 9.70" N, +18° 55' 3.08" E
Kemp Bojnice : +48° 46' 35.75" N, +18° 35' 1.18" E ( majitel Michal Bartko, https://caravanbojnice.sk/)
Kemp Neresnica, Zvolen : +48° 33' 52.30" N, +19° 8' 2.40" E
Počúvadlo : + 48°24'35.650" N, + 18°51'24.576" E